2002 Dokážeš to - Sonnblick

Sonnblick - výstup na alpský vrchol 3105 metrů nad mořem

Projekt „Dokážeš to taky! – Sonnblick 2002“ je prvním z řady podobných, které každoročně pro ženy s onkologickým onemocněním chystá celostátní Aliance českých organizací a žen s rakovinou prsu, o.p.s.

 

Deset žen, které prodělaly rakovinu prsu a jsou členkami pacientských sdružení Amazonky Ostrava, Alen Praha, Benkon Benešov, Centrum Portus Teplice, Kapka 97 Chomutov, KON Pardubice, Mamma HELP Praha a Niké Krnov se zúčastnilo výstupu na alpský vrchol Sonnblick. Žádná z nás nepěstuje vysokohorskou turistiku, přesto jsme přes nebývalou nepřízeň počasí (lijáky v období záplav) po celodenní namáhavé tůře dorazily do výšky 2789 m. Pod vedením zkušené alpinistky Marty se trojici nejzdatnějších - Janě Randulové, Marii Kleindienstové a Irině Malinové podařilo vrchol dobýt a za nás všechny horu pokořit! Naše zážitky z expedice jsou nezapomenutelné! Samy jsme netušily, jak silným motivem je snaha dokázat si, že nejsme provždy vyřazené z normálního způsobu života, jak skvěle funguje podpora dobré party, které jde o společnou věc.
Vzkazujeme Vám, které o tom možná právě pochybujete, že život je krásný a vzdávat se příležitostí, jak jej hezky prožít, by byla bláhovost! Budete-li hledat, najdete jistě pomocnou ruku, přátele, kteří Vás v těžké chvíli podrží a Vy se zase postavíte na nohy - zase to budete Vy, optimistická, vyrovnaná a šťatná bytost s klidem v duši a radostí v srdci.
Sonnblick story
Na začátku byla Denisa. Americká kamarádka, která k nám, do pražského Mamma Help Centra, přinesla videokazetu s dokumentem o ženách, co dva roky tvrdě trénovaly a pak se pokusily vylézt na šestitisícovku Mount Mac Kinley. Přestože byly onkologickými pacientkami a stejně jako my přestály rakoviny prsu. Vzala jsem ten film na jeden z našich rekondičních pobytů – bez dechu jsme jej sledovaly a komentovaly tu myšlenku slovy: Nezbláznily se? Ráno Majka nesměle začala: mám dceru horolezkyni. Žije už deset let v Salzburku… V rakouských Alpách a v létě – to bychom zvládly…“
Jede nás deset, každá z jiné organizace onkologicky nemocných. Zdenka, Ivuše, Irina, Eva, Alena, Majka, Ludmila, Jana, Beata a já. Jen některé z nás se počítají ke zdatnějším turistkám, vysokohorskou turistiku neprovozuje žádná. Jakžtakž jsme se v poslední době snažily trénovat, ale pochybnosti tu jsou – chceme zdolat 3105 metrů vysoký Sonnblick, na vrcholku je prý nejvýše v Evropě položená observatoř. Rozložily jsme si výstup na celý den, sestup na druhý a těšíme se, jak nahoře uvidíme západ a východ slunce (a mají zrovna padat roje meteoritů, připomíná Iva…).
Jsme odhodlané to dokázat. Ostatně celý projekt se jmenuje „Dokážeš to taky!“ a chceme jím oslovit všechny ženy, které stejně jako před časem nás zaskočila těžká životní situace – dozvěděly se, že mají rakovinu prsu. Všechny máme léčbu úspěšně za sebou a chceme nejen sobě, ale hlavně těm, co si přestávají věřit, dokázat, že život nekončí…
Jižní Čechy jsou pod vodou, do městečka Rauris v národním parku Hohe Tauern dojíždíme oklikou až navečer. Je tu krásně, svěží vzduch, úžasně zelená tráva a horské štíty kolem. Zítřek máme na aklimatizaci.
Ráno je nádherné, vyšlápneme si do soutěsky Kitzlochklamm, těžilo se tu zlato, dnes tu šílenci provozují kaňoning, nám stačí bez dechu stát a na tu hučící a padající vodu se jen dívat…Na odpoledne naše horská vůdkyně Marta vybrala trasu jedním z výše položených údolí. Láká nás na domácí sýr, co tam nabízejí v kolibě ( a hlavně si chce otipnout, která z nás je ta správná horalka, co půjde zítra v čele výpravy!) Strašně se ale zatáhlo a tak se brzy obracíme k domovu, nechceme na zítřek promoknout.Na večerní poradě se velení ujímá definitivně Marta: popisuje trasu, kontroluje naše oblečení a vybavení, dává nám dobré rady. A taky rozhoduje, že první půjde nejzdatnější Irina. Má ovšem i špatné zprávy: kamarádi ze Sonnblicku jí hlásí, že se valí fronta, a pár dní bude pršet. Uvidíme. Máme zabaleno a budíček je ráno v pět.
Nemohly jsme dospat – a tak slyšíme, jak od druhé v noci leje a leje. V pět sníme nachystanou snídani, v sedm, po špatné meteorologické předpovědi, lezeme zpátky do peřin. Děláme si legraci, že opravdoví horolezci si musí někdy výstup taky vyčekat…
Čekáme i další den a trávíme jej v termálních lázních. Ty byly sice naplánované až po sestupu, jako bonus a pro úlevu namoženým svalům, ale vytrvalý liják nás donutil plán překopat. Z hory hlásí, že ještě další den bude zcela jistě pršet, ale pak už se to snad roztrhá.
Máme poslední dva dny, vzdát to nechceme. Nechce se nám dívat na televizi, Salzburg je pod vodou, ostatně Jižní Čechy už podruhé taky a na Prahu se prý valí stoletá voda. Neumíme si to představit a ani na to nechceme myslet. Chceme vylézt na Sonnblick. A už tušíme, že to nebude jen tak.
Ráno sedíme v plné polní v jídelně a úpěnlivě koukáme do deště. Přestane? V deset nás autobus odváží k „bodu nula“, chatě Kolm Saigurn, 1598 m nad mořem. Pořád strašně prší.
Hned za chatou začíná náš výstup hrozně nepříjemným úsekem, spodním zeleným pásmem, kde je mezi keři snad stoprocentní vlhkost vzduchu i kdyby nepršelo. je to tu jako v prádelně, špatně se nám dýchá. Navíc jsme kvůli dešti a větru dost navlečené a taky máme pláštěnky a nepromokavé bundy – po půl hodině strmého výstupu jsme kompletně propocené. Boty kloužou v blátě, batohy začínají těžknout. Nevím, jak ostatní, ale já mám děsnou krizi. Hned na začátku! To nezvládnu, děsně jsem to podcenila, buší mi srdce, co když se mi udělá zle? Ještě to všem zkazím! Chvíli propadám zoufalství, chvíli mám na sebe vztek. Irina navíc nasadila ostré tempo. To se jí to šlape, má o deset let míň. ( A taky o pár kilo – sebekriticky přiznávám a slibuju si, že tentokrát, jestli to přežiju, už se svou obezitou opravdu něco udělám!) Musím se na něco soustředit a vyhnat si tu paniku z hlavy… Na jednom odpočívadle slyším Ludmilu, mumlá si:“ Ó, mani, pade, hům „, to má z jógy, tak to zkusím, třeba mi to taky pomůže… Možná jsem si zkoordinovala dech, možná jsem přestala myslet úplně, jen zvedám jako stroj nohy a ruce s hůlkami, koukám metr před sebe a opakuju si do zblbnutí to zaklínadlo. Z tranzu mě vytrhne až vítězný pokřik z čela výpravy: první chata je na dohled, vyklubala se z dešťových mraků jako zázrakem. Máme za sebou první dvě hodiny výstupu, jsme nad zeleným patrem, v suti a ohromných šutrech, 2 175 metrů nad mořem. Kdyby bylo vidět do kraje, kochaly bychom se už nádherným výhledem na několik horských údolí – přes některá, kde leží zbytky sněhu, ještě musíme přejít.
Zatím v chatě čekáme, až nás dohoní Gottfried, správce Rojacher Hutte, dalšího záchytného bodu našeho výstupu. Kvůli hroznému nečasu sešel před pár dny do údolí, a jen kvůli nám se teď chystá nahoru (zpráva o naší výpravě se tu rozšířila rychlostí blesku do širokého okolí a všichni nám drží palce!). Gottfried nás ale nepotěší, nahoře je vichr 160 km v hodině, pořád prší, těžko bychom až na vrcholek dorazily, budeme muset přespat u něj, i když nás tam prý žádný komfort načeká. Ale slibuje, že zatopí a postaví na čaj, budeme to potřebovat. Mizí v dešti, tomu se to leze, je jak kamzík a má natrénováno…
Nedá se nic dělat, jdeme na to. Trochu jsme se usušily a už taky víme, o čem to je. najít si své tempo, šetřit silami, dobře odhadnout, jak vysoko šlápnout, dělat jen úsporné pohyby…Zdatnější vepředu čím dál tím častěji musí čekat na nás neohrabanější vzadu. Marta jde poslední, povzbuzuje nás a chválí – sama by už dávno byla až na Sonnblicku, není ani zadýchaná a to táhne lana a sedačku.
Kolem sedmé večer, když už se pomalu začíná stmívat a vítr nepříjemně sílí, končíme na Rojacher Hutte. Je to opravdu jen nouzová dřevěná noclehárna, do kuchyňky ke stolu se ani všichni nevejdeme, spí se na půdě, kam je třeba vylézt po žebříku, každá máme jednu vojenskou deku… Gottfried rozvěšuje všechny naše mokré věci nad sporákem, vaří litry čaje, žertuje, že tolik ženských najednou tu nikdy nenocovalo. Vybalujeme zásoby, z posledních sil žvýkáme, a pak nás přepadá ještě větší únava. Postupně mizíme na půdě, navlečené ve všem, co máme suché, kulichy na hlavách. Vítr kvílí a prolézá mezi došky a skulinami mezi prkny k nám. Mačkáme se jedna k druhé, zahříváme se navzájem. Chatka je ukotvená ocelovými lany, stojí jen na docela malé plošině v příkré skále. Největší zrada je, že kadibudka je o dvacet metrů výš na skále…A po těch litrech čaje tam každá tápeme opakovaně. Máme jedinou baterku, elektřina nejde… Některým se usnout nepodařilo.
Ráno v sedm je budíček, ale Marta velí vyčkat, z hory hlásí, že má být přece jen hezky!
V noci přestalo pršet, ale bylo dost pod nulou, všude kolem je obrovská námraza, kameny nebezpečně kloužou, nezbývá, než čekat, až to rozmrzne. Počítáme s tím, že nás výstup skončil – dolů to taky nebude legrace.
Po deváté se mraky opravdu trhají, na chatu vykukuje slunce, led jako zázrakem taje. A Marta rozhoduje: vezmu s sebou tři nejsilnější a lezeme nahoru! Ostatní půjdou pomalu dolů, stačí, když vyrazíte kolem poledne. Kdo se hlásí?
Je mi to moc líto, ale vím, že Sonnblick neuvidím, zdržovala bych, stejně jako šest dalších. Jsme zklamané, ale utěšujeme se, že 2718 metrů taky není žádný kopeček a počasí bylo opravdu proti nám. S Martou jde jasně Irina, je prostě jednička, Majka, ta nemůže zklamat coby matka naší horské vůdkyně, a kdo jako třetí? Jana z Benešova, co se sice trochu bojí, ale všichni ji přesvědčujeme, že na to má. Loučíme se s nimi naším bojovým pokřikem Hip, hip, hip, vzhůru na Sonnblick! a moc si přejeme, aby se nemusely vrátit.
Marta je kvůli nedostatku času vede kratší a dost nebezpečnou trasou – po hřebeni, kde je stezka uzoučká. jednoho po druhém k sobě navazuje na lano v úsecích, kde je třeba přilepit se ke skále a nedívat se dolů. Všechny poslouchají na slovo, věří jí, že je dovede. Když jdou přes rozmoklý ledovec, má krizi Irina – a klouže jí to a už jede dolů po špinavém sněhu, naštěstí tam je skála, kde se zastaví. A Honza, řidič našeho autobusu, kterého jsme přemluvily, aby lezl s námi, ji obětavě vytahuje nahoru. Pod vrcholkem, kde je čeká nejobtížnější, nejstrmější úsek, který jde zdolat jen po čtyřech, toho mají všichni dost. Z Rojacher Hutte sem je převýšení přesně 387 metrů, ale úsek cesty, dlouhý dobré tři kilometry, zdolávaly víc jak tři hodiny. Vítězství stálo za to. Brečí dojetím, jsou šťastné a klepou se únavou. Na oslavy není čas. Vrcholové foto, kamera, z batohu vytahují maskota – hadrovou panenku Lindu (na šampaňské není ani pomyšlení, Honza se s lahví potáhne zase dolů). Nestačily ani oschnout,za necelou hodinu je Marta žene dolů.
Naše skupina si odpolední sestup vychutnala – až do večera bylo krásně, ty scenérie nám vynahradily včerejší nepohodu a smutek, že nad námi tentokrát hora zvítězila. A co to zkusit za rok znovu? plíží se nám všem do hlavy stejná myšlenka. Asi jsme zkrátka všechny stejně umanuté! Dole v údolí nás bez výjimky bolí nohy – kyčle, kolena, prsty otlačené od bot, počítáme odřeniny, modřiny a puchýře. A čekáme, až na hoře nad námi uvidíme naše tři horalky. Marta jim moc odpočinku nedopřeje, ví, že toho mají tak akorát, a už by se nerozešly… Díky mobilům už víme, že zvítězily – i za nás. A konečně si padáme kolem krku a brečíme všechny dohromady.
A přestože už v šest ráno odjíždíme, je večer nekonečný. Musíme to všechno probrat, vymluvit se z toho – vždyť jsme každá odjinud a až se vrátíme domů, hned tak se všechny nesejdeme.
Bohužel, doma je realita tvrdá. S hrůzou zjišťujeme, co všechno se v Čechách za ten týden stalo, rozsah katastrofy jsme si ze zpráv vůbec neuměly představit. V prvních chvílích po návratu mi celá naše expedice najednou připadá ve světle lidského neštěstí směšná a k ničemu. Potřebuju pár dnů k tomu, abych se rozhodla projekt „Dokážeš to taky! dotáhnout až do konce. Ženy, které se dozvědí nemilosrdnou diagnózu, budou potřebovat povzbuzení možná dvojnásob. Začínáme stříhat náš dokument, kam po sestupu každá z nás namluvila své osobní poselství. Za všechny cituji Irinu: „Holky, nevzdávejte to, stojí to za to, život je nádhernej a já vím, že budu žít dlouho!“

 

#aliancezen

Naposledy změněno úterý, 08 červenec 2014 13:33

  • Twitter
  • Twitter
  • YouTube
  • Aliance žen na fotogalerii Rajče